Cesta od Mnichova k mnichovu

Spiritem agens zahraniční politiky první republiky byl nepochybně Edvard Beneš, nejbližší Masarykův spolupracovník v zahraničním odboji za první světové války. Sám Masaryk kdysi nazval – jistě v dobrém – svého pozdějšího nástupce „Benešátkem“. Co bylo ale horší, se stařeckou umanutostí trval po celou dobu svého presidentství na Benešovi jako zahraničním ministrovi i na jeho nástupnictví. Obého díky své obrovské autoritě i vlivu bohužel i dosáhl (presidentské ústavní pravomoci byly zhruba stejně malé jako jsou dnes). Jediný politik, který se tomu byl schopen a nejspíš i ochoten úspěšně postavit, premiér Švehla, vedle TGM snad jediný státník éry první republiky, se ocitl díky svému zdravotnímu stavu mimo hru. A tak mohl Beneš vtisknout české diplomacii svou nezaměnitelnou pečeť. Československo bylo díky svému velice protáhlému tvaru i tomu, že patřilo spíše k menším státům (ač se zpočátku někteří tehdejší národovci cítili vpravdě velmocensky, když se dožadovali válečného loďstva a kolonií), nebylo reálně vojensky hajitelné. Jak poznamenal jeden francouzský generál při pohledu na mapu, tento stát lze bránit toliko diplomaticky…

Československá zahraniční politika byla postavena od začátku až do smutného konce na těsné (vazalské by bylo asi příliš silné slovo) spolupráci s Francií. To bylo doplněno protimaďarsky orientovanou Malou dohodou, ta byla však čím dál více spíše virtuálním svazkem (například německá zahraniční politika dlouhodobě úspěšně pracovala s protichůdnými hospodářskými zájmy Československa a jeho malodohodových spojenců). Anglie sama nás nikdy zradit nemohla, to je jeden z mnoha národních mýtů. Nikdy s námi neměla uzavřenu žádnou spojeneckou smlouvu. Díky svému geopolitickému citu se už ve Versailles hrozila rozpadu Rakouska-Uherska. Československo jí bylo – i kvůli svému vystupování – spíše protivné. Tento mírně řečeno odstup má své kořeny již v době polsko-sovětské války, kdy v roce 1920 šlo Polsku skutečně o krk. Masový vrah Tuchačevskij, jenž si získal ostruhy nasazením yperitu proti vzbouřeným rolníkům (takový předchůdce Saddáma Husajna), stál pod Varšavou a teprve onen „zázrak na Visle“ vrhnul rudé nájezdníky zpět. V té době se ovšem přes Československo nemohly dopravovat do Polska zbraně. Bylo to samozřejmě dílem díky zradikalizovaným odborářům, svou roli ovšem sehrála snaha využít polských obtíží při sporu o Těšínsko. Ostentativně deklarovaná neutralita Brity logicky popudila. Ti na rozdíl od Čechů velice dobře chápali, že vůbec není jedno, jak daleko na západ se rudý pařát zaklesne.

Francouzsko-československá spojenecká smlouva, přijatá koncem dvacátých let na nátlak Francie, byla namířena nepokrytě vůči Německu, Británii popudila a Československu nakonec nepomohla. Míru korupce v meziválečném Československu pak britští ambasadoři přirovnávali k Latinské Americe (dnešní situace tedy věru není ničím novým). Benešova politika bezpodmínečného opírání se o Francii zkrachovala de facto již v roce 1925. V Locarnu. když přišlo na lámání chleba, sladká Francie nezaváhala, pojistila si (alespoň se tak tenkráte domnívala) své a belgické hranice a na své východní spojence udělala bez výčitek dlouhý nos. V Mnichově o třináct let později provedla fakticky totéž. Locarno tak bylo jakýmsi „soft Mnichovem“, ještě to nebolelo, přemýšlivé to ale mělo setsakra varovat.

Selský rozum by velel začít si hledat přátele mezi sousedy. Nabízelo se právě Polsko, navíc maršálek Pilsudski okolo roku 1930 i uvažoval o připojení se k Malé dohodě. Jenomže „vědecký politik“ Beneš selským rozumem pohrdal, vstupem Polska by navíc pozbyl vůdčí pozice v paktu. Dá se sice spekulovat, že by se tak mohlo kolo dějin otočit trochu jinam, možná i v konečném důsledku zásadně jinam, sebestředný „vědec“ Beneš si podobné úvahy nepřipouštěl. Během krize na podzim 1938 sice tajnosnubně pronášel „mám plán“, jenž měl spočívat v ústupcích Polsku, jež o ně z pragmatických důvodů již ale nejevilo zájem. Že si v konečném důsledku nepomohlo, je fakt, nepomohli jsme si ale ani my… Lidová tvořivost pak po odletu Beneše do exilu jedovatě doplnila výrok na „mám plán – eroplán“.

Česko(slovensko) se tak ve chvílích nejtěžších ocitlo úplně samo, bez přátel. Namísto racionálního zpytování vlastního svědomí se vrhlo do bolestínství à la všichni nás opustili. Beneš pak pokračoval v nastoupené cestě i v britském exilu.  Vzdor hostitelům se jal rozvíjet daleko hlubší svazky s velkým východním bratrem, než bylo nutné. Svou roli sehrála i jeho ublíženost a obecně lidská malost. Na konci války jsme tak byli pevně, hlavně ale z vlastní iniciativy, usazeni v ruském područí. To nám nezabránilo, abychom se v osmačtyřicátém opět divili, jak nám nikdo nepomohl… Prostinkou otázku, proč by to kdo měl dělat, jsme si pro jistotu radši nepoložili. Vrcholem pak bylo, když se někteří v osmašedesátém, poté co československým komunistům neprošel jejich naprosto nedomyšlený pokus demokratizace sovětského socialismu, tedy v podstatě obdoba řešení kvadratury kruhu, divili, že kvůli nám nebyla rozpoutána třetí světová válka. Dlužno dodat, že totální spojenectví se Sovětským svazem nikdy během pražského jara reálně na přetřes nepřišlo.

Je až dojemné, jak poctivě opakujeme všechny osudové chyby, jichž jsme se kdy dopustili. Po sametovém převratu to sice chvilku vypadalo, že jsme se rozhodli plně se opřít o západní spojenectví a hledat si svou parketu v něm, to nám ale vydrželo asi tak do chvíle, kdy jsme překonali bariéry a vstoupili nejprve do severoatlantického paktu a pak i do Evropské unie. Velice rychle jsme pozapomněli na naše závazky a sliby (výše vojenského rozpočtu či třeba takový zákon o státní službě) a stali se, zejména v rámci Evropy, notorickými potížisty. Stále nám něco vadí, sami ale pořádně nejsme schopni zformulovat, co vlastně. Přísun evropských miliard jsme ještě schopni akceptovat, zdaleka nikoli však účelně využít. Někteří sousedé či vzdálenější, podle nás daleko méně vyspělé země by nám mohly býti příkladem, my však víme vše nejlépe a hrozně rádi poučujeme ostatní (k jejich velké radosti). Spojenců, s nimiž bychom mohli i něco prosadit, si nehledáme, anžto jsme přece ti nejchytřejší. Takový Visegrád se přímo nabízí, jenže to je o spolupráci a jednání, také i o kompromisech. Takže, stejně jako kdysi na rakouské říšské radě, nikdy nic neprosadíme.

Vrcholem našeho snažení jsou poslední počinky stávajícího estabilishmentu, kdy jsme nejprve striktně odmítli poskytnout půjčku pro euroval, abychom ji nakonec – sice menší, to by ale nevadilo – dali. Opentlili jsme to ale takovou rétorikou, že je to, jako kdybychom nedali nic. Poté jsme se díky snaživému premiéru vyčlenili z Evropy tím, že jsme se odmítli připojit k paktu finanční stability. Eurofobní předseda vlády byl za to odměněn cukříkem z Hradu, orientace stávajícího hradního pána na Východ je neměnnou konstantou. Někdo by měl našim národovcům nějak citlivě vysvětlit, že opravdu nejsme Velkou Británií (byť nám jeden tamější rodák kdysi přisoudil v Zimní pohádce alespoň to moře). Tady selhal, alespoň zatím, i ministr zahraničí, jenž – asi díky pochopitelné disgustaci z tuzemské scény – raději cizinou bloudí. Je-li tu nějaký důvod pro skutečně zásadní střet, pak je to toto. To, že se president, zcela v rozporu s ústavou, snaží řídit nejen zahraniční politiku země a slabý premiér to mlčky akceptuje, už nikoho ani nezaráží. Poláci, na rozdíl od nás, cíleně budují své spojenecké svazky a posilují své postavení v Evropě. No a my, až zase narazíme na skutečnou krizi, najednou zjistíme, že jsme opět sami. Budeme to pochopitelně vyčítat všem kromě sebe sama, mnoho nám to ovšem pak platné nebude.

Jakoby symbolicky se toto vše odehrává ve dnech, kdy se i k nám valí arktický vzduch z východu. Parafrázujeme-li jistého významného osmašedesátníka, mráz přichází – opět - z Ruska. Dost možná jsme opět zase jednou na čáře zlomu, jen si to prostě nechceme připustit. Skoro to ale vypadá, jako bychom byli neodolatelně puzeni k tomu, občas vystrčit na naše sousedy a spojence holou řiť. Spokojeně se pak plácáme radostí do stehen, jen nás vždy překvapí to, že nám druhá strana naše buranské gesto v pro nás ne moc příjemnou chvíli připomene. Samozřejmě je to kvůli jejich nevyvinutému smyslu pro humor a hlavně pak nedocenění naší geniality. Smůla je to ovšem především naše.

Již mnohokrát citovaný kreslený vtip z jednoho českého časopisu z přelomu devatenáctého a dvacátého století zobrazuje Čechy jako kanárka ve zlaté (rakouské) kleci. Zpívat si může dle libosti, nažrat také dostává do sytosti. Jen létat nemůže. Z klece by se vyletět dalo, což o to, jenže z každé strany klece číhá jedna mlsná kočka, představující Německo a Rusko. Tato anekdota se tak trochu změnila v proroctví, jež se naplnilo až moc doslova. Dnes by mohl kanárek i v mezích možností poletovat. Je to jen a jen na něm. Což je také asi jeho největší problém.